Po sedmi návštěvách na Rallye Deutschland přišel čas na změnu. Šotolina, kopce a moře. Jako ideální dovolenková destinace se jevila Sardinie.

Pěkná cesta přes Tyrolsko, první plavba na trajektu, po 14 letech i koupačka v moři. Tohle byly další velké plusy, k tomu si ještě připočteme počasí, na začátku června u Středozemního moře přece musí být hezky! Tohoto ujištění se nám dostalo i od Martina Prokopa s Honzou Tománkem, kdy „za posledních deset startů tam bylo hnusně maximálně jeden den“. Ale jak už to tak bývá…

Úterý na cestě, noc z úterý na středu trajektem z Livorna do Olbie, středa ubytování a aklimatizace. Teď k tomu počasí. Předpovědím jsem pořád odmítal věřit, protože tady určitě nebude 18 °C a deštivo. Nakonec bylo, ale jen do pátku a ve srovnání s průtrží mračen na letošním Krumlově nebo předloňským výletem na Rally Legend to byla sranda. Ale ještě k tomu stíháme projet si jednu z pátečních RZ (Castelsardo), která startovala kousek od našeho ubytování. Na úvod technická pasáž mezi poli a pastvinami, pak užší pasáže mezi skalami, které jsme pracovně nazvali „El Condor“. Sjezd na hlavní silnici, po asi kilometru a půl na asfaltu padák dolů a mezi poli až k podjezdu hlavní silnice. Tam trať začala stoupat opět do kopců. Několika vracáky (tady profil trati připomínal řeckou Acropolis) se dostanete až pod vrchol, po hřebeni lesem až k ostrému odbočení přes hranu a prudkým klesáním k cíli. Tohle vše na pouhých čtrnácti kilometrech. Bude to náročné.

Čtvrtek patřil shakedownu. A tady přišly první pochybnosti. S delšími procházkami na RZ jsem v pohodě, ale když jsme necelou hodinu před startem vyšplhali na kopec, pokračovali po blátivé trati, která rozhodně neplnila očekávání (rozuměj toho, co znáš z přenosů a fotek) a v mezičase ještě dostali zprcáka od Michèle Mouton… Asi po 3 kilometrech jsme se ale usídlili za jedním z horizontů, kterému předcházela úzká technická pasáž. Přijíždí první WRC, které při letu zaštěká v omezovači, s lehkostí dopadne zpátky na šotolinovou cestu a sebejistě míří dál. Pochybnosti zažehnány. Po několika průjezdech už se na páskování tolik nehledí a cedule vyznačující zakázané prostory plní pouze informativní funkci. Na chvíli se přesouvám za doskok na druhou stranu a zažívám pocity, které přinášely soutěže v ČR více jak deset let nazpět. Stejně tak po přemístění do úzké zatáčkovité pasáže před skokem.

V pátek jsme zamířili na nám už známý test Castelsardo. Pro první průjezd volíme „El Condor“. Rychlá levá s navazujícím stoupáním a pravou zatáčkou přes menší horizont. Čekáte pěknou podívanou, ale výsledek předčí očekávání. Z levé zatáčky se téměř všichni vyhoupnou dveřmi napřed, aby následující pravou mohutně „cutovali“ a předvedli, jak neuvěřitelně pracuje podvozek nových WRC. Na druhý průjezd se přemisťujeme ke zmiňovanému odbočení přes hranu asi jeden nebo dva kilometry před cílem. Zablácená auta dávají připomenout spíš Britskou rally. Na prudce klesající trati s výhledem na moře jsou vyjeté koleje a objevují se zde veliké kameny.

Sobotní ráno začínáme na úseku Monti di Alà. Tohle místo je asi jedno z nejlepších, které jsme za víc jak 20 let ježdění po soutěžích zažil. Rychlé klesání s levým odbočením a táhlou pravou do kopce, která se zlomí do širokého vracáku. Za ním následovalo pár úzkých zatáček mezi kameny. To všechno v nádherné krajině mezi větrnými elektrárnami, jen pár metrů od projíždějících závodniček a za krásného slunečného počasí. Dlouhou přestávku mezi ranními průjezdy a odpolední sekcí jsme proložili obědem v místní pizzerii. Ono to zní samozřejmě, ale najít tady v tuhle denní dobu otevřený obchod nebo restauraci není vůbec sranda. Pro další průjezdy volíme divácké místo v závěrečné pasáži rychlostní zkoušky Monte Lerno. Tady už je zatracené horko, deštník se mění ve slunečník. Déšť měl taky něco do sebe… V ostrém pravém odbočení předvádí největší sport Seb Ogier ukázkovou skandinávskou otočku. Začíná se prášit.

Celou soutěž (snad kromě shakedownu) byla divácká kulisa na jednotlivých rychlostkách poměrně malá. To se změnilo až v neděli, kdy většina návštěvníků zamířila na sedmikilometrový úsek Sassari – Argentiera, jehož druhý průjezd byl zároveň poslední RZ celé soutěže. Ale nebyl to problém, protože atraktivních míst tu bylo opravdu hodně a mně se konečně daří na fotkách zachytit závodní vozy s mračny prachu. Pro závěr soutěže volím rychlý úsek podél pláže. Šance dostat do jednoho záběru moře s jachtami a nejrychlejší rallyové vozy současnosti se nenabízí každý den. Ještě několik minut po projetí posádek Neuville – Gilsoul a Ogier – Ingrassia, které se přetahovaly o desetiny v rámci boje o vítězství, neznám výsledek. Cíl je za rohem, ale to mi není nic platné, protože se marně snažím připojit k internetu. To se podaří až po chvíli. Díky rozdílu mezi prvním a druhým místem je tohle soutěž, která se do historie zapíše o něco výrazněji než ostatní. Bylo super být u toho.

Nedlouho po soutěži se objevily informace, že týmy mají vůči závodění na ostrovech svoje výhrady. Nicméně bylo potvrzeno, že příští rok by se soutěž měla opět odjet s centrem v Algheru. Neváhal bych, tohle stojí za to.